Druhá tvář veteriny: pomáhají srdcem, pomozme jim respektem

Za dveřmi ordinací: realita, o které se příliš nemluví

Za vznikem projektu stojí jednoduchá, ale podstatná otázka: jak se daří těm, kteří denně nesou obrovskou odpovědnost, čelí silným emocím i očekávání majitelů zvířat a jejichž práce jen zřídka končí odchodem z ordinace? Odpověď není jednoduchá. Průzkum mezi téměř 140 veterináři ukazuje, že více než 70 procent z nich pociťuje psychické vyčerpání, dvě třetiny trpí výraznou fyzickou únavou a více než polovina se potýká s úzkostí či zvýšeným stresem. To jsou čísla, která by v jakémkoli jiném oboru vyvolala veřejnou debatu. Ve veterině však o nich řada odborníků mluví poprvé až nyní.

Co ale statistiky nezachytí, je povaha samotné práce. Mnoho veterinářů popisuje dny, které se protahují do večerních hodin, noci strávené na telefonu, když stav čtyřnohého pacienta vyžaduje konzultace, a okamžiky, kdy se i přes veškerou snahu nepodaří zvíře zachránit. Do toho přichází tlak ze strany majitelů, který je někdy spojený s velkým strachem, jindy s nerealistickými očekáváními nebo s podrážděností. Podle průzkumu se více než polovina odborníků musela vypořádat s neoprávněnou kritikou nebo slovními útoky.

To vše se odehrává v profesi, která je navenek spojována s radostí z uzdravených zvířat. Jenže každý, kdo se v oblasti veteriny delší dobu pohybuje, ví, že její skutečnost je mnohem složitější. Veterinářka Michaela Riedlová, jedna z tváří projektu Druhá tvář veteriny, otevřeně popisuje, jak po přibližně deseti letech zjistila, že už nápor práce nezvládá. Pomohlo jí až to, že kolem sebe vybudovala tým, se kterým může sdílet těžké chvíle i radosti, kde se může práce rozdělit mezi více doktorů a znovu tím v práci našla klid a oporu. Její příběh není výjimkou, spíše ukázkou toho, co se běžně děje za dveřmi ordinací.

Nový prostor pro péči o ty, kteří pečují

Kampaň Druhá tvář veteriny však nevznikla proto, aby líčila veterináře jako hrdiny na pokraji sil. Jejím cílem je něco jiného. Dát prostor tématu, které si dlouho neslo stigma, a zároveň nabídnout reálnou pomoc.

I proto se Brit spojil s terapeutickou platformou Hedepy, díky níž mohou veterináři bezplatně využít konzultace s odborníky nebo zhlédnout videa zaměřená na zvládání stresu, práci s emocemi a prevenci vyhoření. Jedná se o pomoc, která je dostupná, anonymní a hlavně neodsuzující. Díky tomu může být prvním krokem k tomu, aby se o psychickém zdraví začalo mluvit stejně přirozeně jako o každém jiném aspektu péče.

Stejně důležitou součástí iniciativy je i výzva směrem k veřejnosti. Veterináři jsou pro naše zvířata často tím nejdůležitějším člověkem po rodině. Jsou u jejich narození, nemocí, posledních rozloučení i každodenních starostí. A aby tu mohli být přítomni dlouhodobě a s plnou energií, potřebují nejen kvalitní zázemí a odbornou podporu, ale také respekt a pochopení od těch, kteří se na ně obracejí.

Projekt Druhá tvář veteriny tak připomíná něco, co je snadné přehlédnout: že za profesionální péčí, kterou veterináři odvádí každý den, stojí lidé. Lidé, kteří nesou velkou odpovědnost, ale zároveň i radost z toho, že jejich práce má smysl. A jako každý, kdo se stará o druhé, i oni potřebují, aby někdo občas pohlídal jejich vlastní pohodu. A možná právě to je nejdůležitější poselství celé kampaně: pečovat o ty, kteří pečují o naše zvířecí společníky, je úkol nás všech.